Nechtěl jít dál,
jen venku stál,
nechtěl mou mámu nejspíš
zas slyšet, jak povídá:
Na lásku máš čas,
jen s ní nepospíchej,
snad za pár dní, kdo ví,
až budeš mít o trochu víc.
Tak tam stáli on a náš dům,
vedle sebe téměř rok, dva, snad dýl.
Pak se sbalil, šel pryč a dům stál
nechal u nás důlek a slyšel ještě když odcházel:
Na lásku máš čas,
jen s ní nepospíchej,
snad za pár dní, kdo ví,
až budeš mít o trochu víc.
Víc milimetrů, možná centimetrů,
snad něco málo dní, prý je čas,
a dost ho ještě pořád mám,
i když se mi někdy zdá,
že za oknem už tolik kluků nepíská!
Dávno zde dnů je rok,
a není sám,
a z centimetrů je metr
a dál má máma říká:
Na lásku máš čas,
jen s ní nepospíchej,
snad za pár dní, kdo ví,
až budeš mít o trochu víc.
Dost dávno už mám občanku
prodlouženou párkrát
bod 13 nic moc.
Ještě pár let,
možná ještě víc,
jestli vůbec někdy ze mě
bude máma velkou chtít.
Na lásku máš čas,
jen s ní nepospíchej,
snad za pár dní, kdo ví,
až budeš mít o trochu víc.
Víc milimetrů, možná centimetrů,
snad něco málo dní, prý je čas,
a dost ho ještě pořád mám,
i když se mi někdy zdá,
že za oknem už tolik kluků nepíská!
Dávno zde dnů je rok,
a není sám,
a z centimetrů je metr
a dál má máma říká:
Na lásku máš čas,
jen s ní nepospíchej,
snad za pár dní, kdo ví,
až budeš mít o trochu víc...
Na lásku máš čas,
jen s ní nepospíchej,
snad za pár dní, kdo ví,
až budeš mít o trochu víc.